Písně hospodské III

 

Na shledanou

 

A tak tu sedím jak odložený pes,

který už omrzel,

a on sám tu situaci nechápe.

Včera to bylo dobré,

proč zlé je to dnes?

 

K čemu se to dobrat mám?

Snad zas někam jít.

Dokud nohy mé mě ponesou,

tak půjdu dál jistým krokem.

Neplazím se, nelezu po kolenou.

 

Pro nějaké to vlídné slovo

snad není třeba stavět most.

Hlavně ke všemu stavět se čelem

a v zádech nechat zbabělost.

 

Těžko vše zlé vymizí,

špatné věci se nezapomenou.

Máme-li si býti cizí,

tak tedy – na shledanou…

 

Naděje a mrak

 

Měl jsem naději,

viděl jsem mrak.

Mrak se měl rozplynout,

naděje zůstat.

Bohužel naopak…

 

Městem ponořen

 

Do hladka oholen

a v nových šatech,

těším se velmi.

Cítím se spokojen,

s  nedočkavostí na rtech

přímo hořím.

 

Užiji parfému,

vlasům dám lesk.

Dnes žádné krčení ve tmě,

dnes chci být vidět.

Vystavím nové sebevědomé já,

to staré zbořím.

 

Městu vyrazím vstříc,

do jeho nočních,

s vůní po pelyňku,

zákoutí,

s chutí se nořím.

 

Zima ve městě

 

Za okny zima je,

sníh se sype a pak taje.

 

A z té dětské a psí chvilky radosti

nakonec zbudou jen sračky.

 

O hvězdách

 

Moře na obloze hvězd,

hledím na ně každou noc,

kterou nechat se svést,

žádám tě o pomoc.

 

Nejsem běžný kýč,

věřím, sním, cítím,

a jestli budeš chtít,

na tvou cestu posvítím.

 

Tak nechte hvězdy plout

v klidu noční oblohou.

Láska, ta se nedá změřit,

láska je tajemná.

 

Tak nechte hvězdy plout,

neutahujte do pout.

Láska, ta se nedá chytit,

ta musí být vzájemná.

 

Smutná

 

Někdy v potu skrze slzy,

vstříc mlhovině vlastní mysli,

něco si namítám, něčemu nevěřím,

do hlavy mi derou se nesmysly.

 

Nebo někomu nevěřím?

Smutné...

Já jsem smutný.

Mé charisma je tryzna.

A dojem?

Ztracený pojem.

 

A ty jsi to věděla,

přesto jsi postála u dveří srdce mého.

 

Však zámek dveří zrezivěl,

panty zatuhly.

Smutné...

Smutný jsem.

Přeji ti, upřímně,

mnoho štěstí…

 

Lásko, vstávej

 

Celý den pršelo

a láska odpočívala.

Každý byl doma,

nikomu se jít ven nechtělo.

Láska pomalu usínala.

 

Až ustane déšť,

a slunce bude hřát,

zase nám lépe bude,

a láska, ta se začne probouzet.

 

Zimní romance časně z rána

 

Pod košilí, z vloček sněhu, město spí.

Nebude se vysvlékat,

celý den ho mráz bude svírat.

 

Jen ve vršovické kavárně

se mihotají vánoční světla.

Vstala dříve,

chce se připravit na směnu.

Sníh se odráží od pouličních lamp.

 

Když vešla do vozu,

posadila se na volné místo.

Dívala se mi do očí.

Začala si rozpouštět vlasy,

černá sukně i punčochy,

děkuji za takovou výluku trasy.

 

V další hodině světel v oknech přibývá

a tma se pomalu rozpouští, 

vládu přebírá den.

 

Byla to skutečnost?

Nebyl to sen?

 

V poslední den

 

Doneste mi lahev rumu,

dneska se mi nechce domu.

Dejte na stůl lahev vína,

v mém nitru je hnis a špína.

 

Doneste mi lahev vodky,

střelím všechno,

i svý spodky.

Doneste mi lahev režný,

poslední den není běžný.

 

Dejte lahev zelený,

bývala naděje, žel již není.

 

Vysoká a krásná

 

Už tak je vysoká

a ještě chce být vyšší.

Na vysokém podpatku,

uprostřed vagonu,

vstříc centru vyráží.

 

Ne, nebude večer sama,

společnost jí dělá milo.

Je krásná, chce se mít dobře.

Tak to vždycky bude,

tak to vždycky bylo…

 

Těšil se do důchodu

 

Do důchodu už se těšil,

na zahrádku a lahváče,

na křížovky, hlad a smrt…